Nakročeno...

Thea už má nakročeno. Lezení po čtyřech u nás vážně asi nebude. Proč taky? Stejně nakonec bude muset na dvě nohy, tak se nebude přeci zdržovat :-)

A nakročeno má i k zimnímu počasí. Už může nasněžit !!!

A ještě tatínkův příspěvek v novinách.

Chudák dcera,
tatínek se hlásí
do služby...

V „tátu na rodičovské“ se měním zhruba jednou za dva týdny asi na půl dne. Jasně, souhlasím, na medaili za zásluhy to fakt není. Tedy, není to na medaili pro mne. Moje devítiměsíční dcera by si metál zasloužila. Půldenní tatínkova péče je pro ni něco jako nedobrovolný kurz přežití. Luxusní maminčin servis je naráz fuč a místo něj nastupuje nezměrná trpělivost (její), neboť časová náročnost všech úkonů od krmení po přebalování po každé „výměně rodičů“ dost bobtná. Třeba bude aspoň odolná, říkám si pokaždé, když se už pět minut snažím nasadit na mrskající se nohu ponožku. Co si při tom říká ona, radši nechci vědět...

Bez ohledu na to, jak moc si své krátké suplování mámy užívám a nevzdal bych se ho ani za nic (to ale dceři, prosím, neříkejte – nejspíš s každým návratem maminky pevně věří, „že tentokrát to už určitě bylo naposledy“), mají skuteční tátové na mateřské můj obdiv. Co já zvládnu jen po podrobném plánovacím briefingu, s detailním plánkem, kde najdu plenky a kde správnou lžičku, oni řeší v pohodě. Pokud tedy chcete vědět, co to znamená postavit se výzvě jako správný chlap, čtěte na protější stránce.